HOME

Dílo každého umělce vyrůstá nejenom z jeho nitra, ale také čerpá z místa, které obývá. Při pohledu na mapu jsem měřil vzdálenost Starého Smolivce k brdským lesům, ale i k Dožicím, k místům, která se vázala k mému působišti v Nových Mitrovicích. Je to poctivý kraj, který zrcadlí krásu života, náročnost i pracovitost. Před těmi téměř padesáti lety vyzařoval sílu tradice a pravdivosti.

V době, která překonává orwelovské vize, není snadné být výtvarníkem či sochařem. Makrokosmos a mikrokosmos nám dovolují nahlédnout do své vnitřní struktury a informační tok se mění téměř v informační tsunami. Je těžké, aby v hlubinách nitra svedl duch svůj vítězný zápas s hmotou. Nové technologie a technické vymoženosti nejsou jen pomocníky, ale mohou se umělci stát i překážkou. Jistým způsobem, odvážím se říci, tuto skutečnost vyjadřuje tvorba Václava Česáka.

Hmota v pohledu naší víry není ani překážkou, ani zdrojem odcizení. Právě v jejích záchvěvech mikrostruktury se stále více přibližujeme k prvenství ducha. Prvotní hřích (peccatum originale) není jenom otázka priority, protože člověk vstupuje do zahrady Edenu nedotčený hříchem. Můžeme říci v dnešním jazyce, není zkorumpovaný. Hřích, toto coruptio, je krok do prázdna s příslibem neomezeného poznání a moci. Správně říká Charles Peguy ve své básni o Janě z Arcu: Je to blud! Tedy tragický omyl, za který se platí. A to je odpověď na ona zpodobnění Krista na kříži. To je také i příběh svatého Jana Nepomuckého, v jehož kraji se nacházíme. Věrnost Pravdě, hledání Pravdy, to je jediná cesta k překonání onoho prvotního selhání. Kristus i sv. Jan Nepomuk jsou oněmi vítězi. Duch s velkým D, což je příjmení Toho, který Je, je pevným místem v době nejistoty, chaosu a zmatků. On je Pravda, Dobro, ale i Krása. Jedině v průsečíku těchto idejí, lépe řečeno transcendentálních pojmů, můžeme chápat svět a vidět v něm odraz jeho Tvůrce.

Rád bych vyjádřil dík autorovi za jeho tvorbu a pravdivé úsilí o vyjádření zápasu naší doby.

Václav Česák patří k sochařům zcela oddaným své profesi. Práce s materiálem a hledání adekvátních tvarů, objemů a siluet ve světě kolem sebe je součástí jeho osobnosti. Životní sen být sochařem se mu podařilo naplnit a pro svou všestrannost a flexibilitu získává v posledních letech i veřejné zakázky a vstupuje do povědomí odborné veřejnosti. Autorův rádius je dosud zaměřen především na region, ve kterém žije – Nepomucko kolem Starého Smolivce. Tento kraj s poeticky modelovanou přírodou a silným duchovním obsahem je pro něj velkou inspirací.

své tvorby je Václav Česák bytostný figuralista. Z realistické základny sice vychází a zvládá i klasické portrétní úkoly, ale tíhne k abstrakci založené na dynamice otevřené formy organického tvaru. Při hledání svého výtvarného výrazu pracuje s vysokou mírou stylizace a dbá přitom prioritně na prostorové a optické kvality vyváženě působícího celku. Jeho figury – objekty – vzdáleně připomínají kubofuturistické plastiky na pomezí průmyslového designu, ale zároveň jsou svou křehkostí a labilitou jakoby z jiného, nadpozemského světa, prodchnutého duchovní imaginací. Ladné křivky forem vyjadřují i zkušenosti a prožitky aktivního hudebníka. Všechna Česákova díla charakterizuje důraz na detailní a dokonalé řemeslné zpracování a finální povrchová úprava patinou či glazurou. Ovládá suverénně i monumentální měřítko u soch určených pro veřejný prostor, jako v případě Dona Quijota pro Polívkovu farmu v Olšanech (7 metrů) či Skatemana pro Škoda sport park v Plzni. Základem jeho tvorby přirozeně zůstává kresba a malba, ale dokáže pracovat metodami a s technologiemi využívanými při tvorbě užitého umění, např. v osobitých návrzích a realizacích různých cen či nadčasových relikviářů.

V poslední době se mu podařilo svůj výtvarný názor syntetizovat a definovat. Zřejmě jeho nejzdařilejším dílem je dosud realizace nového oltáře na Zelené Hoře u Nepomuku z roku 2017. Pro chór odsvěceného zámeckého a poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Vojtěcha vytvořil originální koncept propojující tradici a současnost. V ikonograficky velmi promyšleném díle navazuje moderní formou na klasické středověké archy a původní podobu někdejšího barokního oltáře s milostnou gotickou sochou. Základní tvar je obrazem stylizovaného stromu života s ornamentálními fragmenty někdejšího boltcového oltáře pískovanými do hladkého povrchu. Materiálem této pětimetrové části umístěné na původní kamenné mense je deska z nerezové oceli přesně prořezaná laserem a povrchově upravená do zrcad­lového lesku. V horní části je doplněna barevnými průsvitkami symbolizujícími Nejsvětější trojici.

Ve stejném duchu je zpracován i sanktuář s originální monstrancí s relikviářem sv. Vojtěcha. Samotná madona (o něco málo starší) není kopií té původní, ale její svébytnou variantou, založenou na otevřené, životem pulsující formě pevně zakotvené v prostoru. Nechybí při tom ani tradiční atributy – královské žezlo a sekera zaťatá podle legendy do zad. Výjimečnost materiálového řešení ve zlaceném bronzu podtrhuje slavnostní vyznění celku. Ve stejném duchu důstojného respektu působí ostatně celé dílo, a to zásluhou mimořádné pozornosti věnované povrchové úpravě a řemeslně technickému zpracování. To je opřeno o dlouholeté zkušenosti a spolupráci s proslulou norimberskou kovolijeckou firmou Lenz-Jahn, nejstarší svého druhu v Evropě. Celek oltáře je citlivě dimenzován do prostoru chóru a svými monumentálními rozměry jej ovládá, ale nezahlcuje. Promyšleně je řešeno osvětlení využívající maximálně opalizující plochy a optických reflexů stříbrné siluety. Vzniklo tak dílo, které vytváří přirozené prostředí pro adoraci a zbožnost i tichou vzpomínku na pohnuté osudy tohoto místa devastovaného v době totality armádou…

Zelenohorský oltář i další Česákova díla, jako výzdoba salesiánské kaple v Plzni či sv. Jan Nepomucký v obci Prádlo, akcentují zřetelný duchovní obsah reflektující životní postoj hluboce věřícího člověka. Náboženské umění má v kontextu evropských kulturních tradic slavnou minulost, s nástupem moderního umění však ztratilo své výsadní postavení a namnoze setrvává na konzervativním opakování závazných vzorů a dekorativním historismu. Ale naštěstí existuje i řada výjimek. Česákova dosavadní tvorba pro sakrální objekty patří u nás v rámci prezentace současného výtvarného pojetí k tomu nejlepšímu – vedle realizací Otomara Olivy, Jaroslava Šerých, Vojtěcha Adamce staršího a Bořivoje Raka. Věřím, že celkový koncept dokončení zelenohorského sanktuária, promyšlený v intencích autorského souboru včetně křížové cesty
a bočních oltářů, se podaří realizovat spojeným úsilím věřících i všech místních obyvatel jako v případě jedinečného hlavního oltáře. Obdobná intervence tradic a současnosti při vzniku moderního díla, působícího v kontextu poničené památky s jizvami času, je ostatně jedním z aktuálních problémů a úkolů péče o kulturní dědictví.